Tělo si vždycky řekne o pozornost aneb co se děje, když dlouhodobě ignorujeme jeho signály

Většinu života jsem strávila posouváním hranic svého těla - skrz fitness, kiteboarding a x dalších sportů a extrémů. „Go hard or go home“ byl dlouho můj default mode. Jinak jsem to vlastně ani neznala.

Málokdy jsem brala v potaz, jak se opravdu cítím, co skutečně chci nebo co moje tělo potřebuje. Tlačila jsem tak dlouho, dokud to šlo, většinou až do úplného vyčerpání.

Musela jsem si zažít několik pádů, abych pochopila, že tohle asi není cesta.

Poslední roky, skrz svou vlastní cestu i skrz práci s klienty v rámci osobních tréninků jsem si začala všímat dvou věcí:

A) Spousta lidí neustále utíká pozorností od sebe a svého těla

Pořád se za něčím ženeme - výkon, práce, produktivita,… cokoliv, jen abychom nemuseli opravdu zpomalit a být sami se sebou.

Protože ve chvíli, kdy zpomalíme a začneme vnímat svoje tělo, často se objeví něco nepříjemného - napětí, úzkost, smutek, vina, stud.. - emoce, které jsme dlouho odkládali a které jsou moc nepříjemné na to, je cítit. (Tohle byl dlouho i můj případ.)

B) Spousta lidí je úplně odpojená od svého těla

Nejsou schopni ho jakkoliv vnímat ani cítit. Úplně se od něj odpojili a často si to ani neuvědomují, protože tak fungují už roky.

---

Naše tělo a nervový systém fungují tak, že když je stresu nebo emocí příliš, přepnou se do obranného režimu. Tomu se říká fight / flight / freeze:

• fight (boj) -  tlak, kontrola, výkon

• flight (útěk) -  neustálé zaměstnávání se, utíkání od sebe, prokrastinace

• freeze (zamrznutí) -  odpojení od těla, otupělost, necitlivost, apatie

U lidí v prvním případě je nervový systém často v permanentním módu fight / flight. Tělo je pořád v napětí a buď "bojuje nebo utíká" před emocemi, které jsou moc intenzivní nebo bolestivé na to, aby je cítil. 

Ve druhém případě přichází freeze.

Když je toho na nervový systém příliš a člověk nemá kapacitu vše zpracovat, tělo zvolí odpojení jako obranný mechanismus. Je to jeho automatická reakce, která nám pomáhá zvládnout náročné i nebezpečné situace.

Problém je, že i když situace skončí, nervový systém často nikdy nedostal možnost vrátit se zpět do pocitu bezpečí - nikdy nezpracoval to, co se stalo. Nikdy neodžil emoce, které zůstaly uložené v těle.

A takhle pak spousta lidí funguje roky, dokud tělo nezačne křičet hlasitěji - Bolestmi zad, migrénami, chronickým napětím, únavou, úzkostmi vyčerpáním, nemocí..

Tělo si vždycky najde způsob, jak si o pozornost říct. A pokud mu nenasloucháme, bude křičet hlasitěji a hlasitěji.

Co s tím?

Klíčem je se znovu postupně napojovat na své tělo a vytvářet pocit bezpečí, abychom konečně mohli opustit obranný režim (fight/flight/freeze).

Právě ve chvíli, kdy se tělo opustí obraný režim, můžeme postupně začít zpracovávat stres a emoce, které jsme dřív neměli kapacitu unést. Zároveň se postupně začíná měnit i to, jak se ve svém těle cítíme. Mizí chronické napětí (fyzické i psychické), bolesti i neustálý pocit tlaku a člověk se po dlouhé době začne ve vlastním těle zase cítit dobře.